Markéta Magidová: To není víla, to je máma

10.11. 2021 - 4. 3. 2022
Autorka: Markéta Magidová
Kurátorka výstavy a autorka úvodního textu: Karina Kottová
Grafický design: Štěpán Marko
Instalace a produkce: Pavel Tichoň

„Teplá a Studená Vltava, spojení obou potůčků do jednoho proudu; pak tok Vltavy v hájích a po lučinách, krajinami, kde zrovna se slaví veselé hody; při noční záři lůny rej rusalek; na blízkých skalách vypínají se pyšně hrady, zámky a zříceniny, Vltava víří v proudech Svatojánských; teče v širokém toku dále ku Praze, Vyšehrad se objeví, konečně mizí v dálce v majestátném toku svém v Labi,“ píše Bedřich Smetana o své kanonické symfonické básni z cyklu Má vlast. Jak by o Vltavě asi uvažoval a komponoval dnes, kdy její symbolický pramen na Šumavě před pár lety vyschl, kdy se line Prahou znečištěná, mnohdy necitlivě regulovaná? Jak o ní v 80. letech minulého století uvažovali Olga a Miroslav Hudečkovi, kteří do architektonické koncepce stanice pražského města Vltavská navrhli fontánu nazvanou Faun a Vltava? A jak o Vltavě uvažuje umělkyně Markéta Magidová, která v rámci své aktuální výstavy v Galerii Vltavská rozvíjí aspekty tohoto sousoší v dnešních souvislostech? Vltava je pomyslnou páteří České republiky, umělecky nesčetněkrát opěvovanou. Vnímáme ji s jakousi národní pýchou, a přesto (nebo také proto?) ji bereme jako samozřejmost. A tak si mnohdy ani neuvědomujeme, jak moc toho nese na svých bedrech, jak moc zestárla, kolik toho od ní očekáváme a jak málo jí za to nabízíme. Jako bychom už nemluvili o řece, ale o ženě, kterou umělci vyobrazují jako vílu, bohyni nebo královnu, aniž by skutečně zachytili její realitu a její místo ve společnosti, které je dodnes na mnoha rovinách podřadné a nedoceněné.

Výstava Markéty Magidové je reakcí na zmíněné sousoší manželů Hudečkových, kteří Vltavu a Fauna zobrazují v jejich mytologické lehkosti, v oslavě proudu života. I tady je ale Faun poněkud svobodnější než Vltava – sedí na vrcholu se svou flétnou, zatímco Vltava drží říční kameny a nechá po sobě stékat prameny vody, jež celou fontánu rozeznívají. Jistě, ona to všechno udrží, a ještě u toho bude vypadat jako ladná víla, pro kterou tíha světa nehraje žádnou roli. „To není víla, to je máma!“ řekla jednou o panence víly, které přidala do ruky miminko, Markétina malá dcerka, a určitě ji tím maličko rozesmutněla. Skrze pohádky, příběhy i umělecká díla jsme jako ženy už po staletí vychovávány k tomu (toužit) být ladnými vílami, na kterých není nijak vidět práce, mateřství, skutečný život. Je ale jasné, že takový požadavek na nás klade mnohdy nenaplnitelná očekávání a také představuje jen jeden z mnoha scénářů a pomyslných vzorů jako ten správný. Markéta Magidová se tak v aktuální práci snaží zamíchat kartami mytologických archetypů i mnohem současnějších společenských a genderových stereotypů a ukázat Fauna a Vltavu v nových konstelacích. Ve svých velkoformátových digitálních obrazech, které umísťuje do těsné blízkosti původního sousoší, například zaměňuje Faunovu flétnu za láhev s kojeneckým mlékem a do náručí mu vkládá nemluvně, aby si Vltava/máma na chvíli odpočinula a mohla dělat cokoli, co pro sebe bude v tu chvíli chtít – ať už to znamená bavit se, pořádně se vyspat, pracovat nebo třeba jet do lázní. V dalších obrazech ukazuje autorka Vltavu a Fauna v různých rodinných konstelacích, s nemocnými nebo ukřičenými dětmi, v radostech i starostech, které je vytrhují z jejich archetypálních, neměnných rolí a přibližují neukotvené současnosti, ve které otázky, kdo tvoří rodinu, komu přísluší jaké role a jaké si dokážeme představit alternativy vůči zavedeným a často omezujícím normám nabývají na politické a společenské intenzitě.

Na jednom z obrazů Magidové leží Vltava pod peřinou z leknínů, jako vykořeněná bytost připomínající utonulou Ofélii. Tady se snad nejvíc prolíná téma Vltavy jako řeky a její personifikace jako ženy. Ženám, nebo obecněji ženskému principu jsou často připisovány „vodní“ vlastnosti, jako je paměť, vnímavost, přizpůsobivost, smyslnost nebo vytrvalá síla. Aliance vodních a ženských principů v době, kdy je (znovu) třeba bojovat za jejich práva, se přitom víc než nabízí. A tak polské umělkyně a aktivistky Siostry rzeki zosobňují jednotlivé vodní toky a usilují o zachování jejich divokosti i o ekologickou spravedlnost, na Novém Zélandě získala řeka Whanganui právní subjektivitu a šamanky nebo advokátky po celém světě se zasazují o to, aby řeky, vody a další přírodní útvary přestaly být vykořisťovány. Vždyť voda tvoří až dvě třetiny našich těl, a čím víc ji znečišťujeme a znevažujeme, tím víc škodíme i sami sobě.

Sousoší manželů Hudečkových se až před pár lety spolu s celým okolím stanice metra Vltavská dočkalo renovace po dlouhém období, kdy tu stálo posprejované a pozapomenuté, podobně jako řada dalších kvalitních uměleckých děl ve veřejném prostoru, jež si jen kvůli době svého vzniku vysloužila po revoluci špatnou reputaci. Jeho autoři, kteří loni oslavili diamantovou svatbu, mají na zahradě identické sochy pojmenované po svých předčasně zemřelých dětech. Faun a Vltava tak opět nabývají na realitě, jakkoli tíživé. Když se z archetypů stanou skutečné příběhy a když přírodní entity získají rovnocenný hlas v lidském společenství, můžeme se k nim přiblížit, vcítit se do nich, a to nám snad také může pomoci hledat cesty k udržitelnější a ohleduplnější budoucnosti. Vltava pak může být máma, dcera, víla, vědma nebo třeba prezidentka. Anebo vše najednou. Hlavně ať jí můžeme zase opěvovat, a nikoli oplakávat.

Markéta Magidová je umělkyně a režisérka pracující v médiích instalace, digitální malby a animovaného filmu. Ve své tvorbě zkoumá způsoby historické a fiktivní reprezentace, vzorce a normativy kolektivního chování, myšlení a emocí. Reflektuje společenská témata zvláště v genderové perspektivě. Její filmy byly uvedeny na významných zahraničních festivalech, výtvarné práce byly představeny v českých, evropských i amerických galeriích.

Tento projekt byl vybrán odbornou porotou k realizaci z otevřené soutěže projektu Galerie Vltavská. Galerie Vltavská vznikla spoluprací Dopravního podniku hlavního města Prahy a Galerie hlavního města Prahy v rámci programu Umění pro město jako prostor pro dočasné umělecké intervence.